Jak jde čas aneb "socializace štěněte"

U psích čertů, ten čas ale letí!... Chtěl jsem zapisovat svoje zážitky každý den, ale když ono je toho tolik a já už po večerech neudržím očka otevřená... Popíšu vám tedy alespoň zkráceně, co se mi za posledních pár dnů povedlo..

Tak za prvé - jsem vítěz! Postel pokořena!! I když vážně nemám tušení, proč se panička tak zdráhala, když byl konec tohoto lítého boje předem dost jasný. A jak se to stalo? Předně - ta moje dvounožka udělala při výběru postele velkou chybu. Netušila totiž, že junior mého formátu bude mít s nepatrnou výškou postele jen pramalé potíže. A že naopak ona bude mít velké potíže se spánkem - respektive - s neustálým vyhazováním mě z postele (co dvě hodiny jsem jí vlezl nenápadně do postele, ona se převalila, shodila mě a znovu... a tak celou noc). Po třech dnech moje drahá panička chodila jako tělo bez duše a téměř si neodvažovala sundat sluneční brýle, aby nebyly vidět obrovské kruhy pod očima. Pokračoval jsem v soustavném nátlaku, až rezignovala a přenechala mi malý kousek postele u jejích nohou. Nemyslete si ale, že tím jsem s nátlakem u konce. Výhledl jsem si totiž ten pěkný polštář, na kterém panička skládá hlavu po těžkém dni:)

Za druhé - zjistil jsem, jaká může být legrace, když si dvounožka přivede návštěvu. Dokud se mi milostivě věnují, nemám s tím nejmenší problém, koneckonců-  k projevům něžné náklonosti jsem vždy přístupný. Jakmile ale nadšení ze mě odpadne a oni se začnou věnovat jinému - zcela nedůležitému - tématu, rozjedu svou velkoleou show. Začnu pobíhat po pokoji a kousat do všeho, co mi panička běžně zakazuje. Když mě okřikne, vezmu první hračku, která se mi namane a začnu s ní jak pominutý lítat po pokoji (zjistil jsem, že tahle zábava je nejideálnější po třiadvacáté hodině to panička přímo zbožňuje). Pokud nezabere ani to, sednu si doprostřed pokoje a počůrám koberec. Panička je zastáncem mírového zacházení s malými tvory, štěňata nevyjímaje, takže mě nezbije, nicméně okázale ignoruje - a já se potají směju nad jejím pracně skrývaným naštvaným výrazem, když vytířá podlahu. Finále jsem ale vymyslel teprve nedávno. Jak už jsem popisoval, dvounožka má nízkou postel. A jelikož jsem chytré štěně, hned jsem vymyslel, jak toho využít. Je-li někdo tak drzý, že se rozhodne využít paničiny pohostinosti a přespat u NÁS (ta drzost, ani se mě neptají na názor!), začne teprve ta pravá zábava. Jakmile zhasnou světlo s úmyslem ponořit se do sladkých snů, vlezu POD posled (ano, opravdu POD ní) a začnu zoufale kňučet. Panička vždycky chvilku tvrdí, že je to jen komedie, nicméně po pár minutách pocítí čirou hrůzu, že jsem se pod tou postelí zasekl a teď nemůžu ven, takže vstane, odhází peřiny, prostěradlo i madrace a .... já vyjdu ven jakoby se nechumelilo. Úplně se tetelím nad výrazem, který v tu chvíli získá dvounožka i její návštěva. Rudne, bledne, zelená... a jako správná mírotvorkyně si jen povzdychne, dělá jako by se nic nestalo, znovu připraví postel a jde se na kutě. Ouha, tady bych měl spíš řict - oni jdou na kutě. Já totiž zopakuji znovu právě popsaný postup. Když jsem to běhěm jednoho večera udělal potřetí (a pokaždé se stejným úspěchem), pronesla panička už opravdu naštvaně :"Zítra tě prodám a koupím si raději rybičky!". Tak jsem se lekl a až do další návštěvy jsem byl docela hodné štěně.

Za třetí - našel jsem si nové kamarády! A mám jich tady po okolí docela slušnou řádku (aby ne, jsem totiž k sežrání). Panička tedy tvrdí, že jsem spíš sebevrah, naposledy se jí moc nezdálo, když jsem se pln nadšení vrhnul na slušně vypracovaného bullteriera. Já ale narozdíl od ní vím, že jsem pořád ještě psí mimčo a tudíž se mi sem tam nějaká ta kulišárna odpustí. Abych vás nenapínal, s bullíkem jsme teď dobří kámoši a krom toho se kamarádím s úžasnou boxeří slečnou Terezkou a dneska jsem našel svůj nejnovější objev. To jsem vám takhle s paňuchou na psí louce, když tu se k nám přižene obrovský dobrman. Panička stihla něco jako rychlou modlitbu, já sotva uskočil. A pak - očichali jsme se... a další dvě hodiny jsem svorně pobíhali, četli nejnovější zprávy a přetahovaly se o jeden ze tří míčků, které nám dvounožky donesly. Byla to ohromná zábava a nemohlo mi ji zkazit ani to, že panička kvůli tomu nestihla hned dvě domluvené schůzky. Prostě nám venku bylo krásně, tak kdo by se honil, že?