Poprvé na výstavě

Hned jak jsem v sobotu otevřel očka, napadlo mě, že to asi bude den nic moc. Sluníčko (říkám mu tak pěkně po našem - Punťa) vůbec nevykukovalo z mraků a sem tam spadla nějaká ta kapička. O to větší bylo moje překvapení, když panička vyběhla celkem čile z postele (to se totiž málokdy stává i když je venku sebekrásněji) a jala se oblékat. Radostí jsem jí lehce proděravěl džíny, z čehož nebyla úplně nadšená, ale nakonec - o co jde, vždyť je to moderní, ne?

Koukal jsem jak zjara, když kromě obvyklých vycházkových věcí zabalila tašku s mojí miskou, flaškou na vodu a horou pamlsků. Ověšená jako vánoční stromeček konečně vytáhla vodítko a vyrazili jsme do deštivých ulic. Jaké bylo moje překvapení, když jsme vylezli z autobusu (zase nějaká novinka, jako by nestačila ta proklatá tramvaj) a kolem nás bylo spoustu dvounožců a hlavně - pejsků! Co krok, to pes! Panička mě nechala prolítat se sympatickou rošťandou z rodu westíků a už jsme frčeli do obrovské haly. Tam vám bylo pachů! Hned po vstupu jsem se okamžitě ocitnul na zemi. Stalo se to tak rychle, že jsem stihnul sotva zakníknout. Rozdivočelý maliňák totiž skákal po svém aportku a mě vzal sebou na zem. Hned se mi ale omluvil olíznutím na čumec, tak jsem to přijal, ale trochu vyděšený jsem tedy byl. A pak už jsme si to špacírovali pěkně po všech možných halách, všude bylo tolik pejsků, že jsem je ani nestíhal všechny zdravit, což panička kvitovala s povděkem, neb jinak by nám prochajda po jedné místnosti trvala skoro celý den. Nejprve se mi to celé moc nezdálo, přeci jen tam bylo moc hluku a tak, ale nakonec jsem se otrkal a vesele koukal všude okolo.Na chvíli jsme se zastavili u mého zpřízněného rodu - fenečky tam trénovaly jakýsi tanec s člověkem bo co. No jestli si tedy paňucha myslí, že to odkoukám - nebo hůř - že tohle budu dělat, tak to tůdle nůdle. Šikovný jsem, ale dělat ze sebe cirkusáka?! (poznámka paničky - to si piš, že to budeš dělat, holomku, a ještě rád)

Nejvíc se mi ale stejně líbilo v hale, kde se prodávaly všelijaké psí dobroty, hračky a pesví co ještě. Paňucha mi odběhla koupit nové vodítko a na povel mě dostal její dvounohý kamarád. Ačkoli jsem z toho zpočátku nebyl příliš nadšený, brzy jsem názor změnil. Dvounožec mě totiž vzal k prvnímu stánku, kde měli psí granulky, a co víc - oni je měli pěkně vysypané v miskách před stánkem. Nenapadlo mě nic lepšího, než začít ochutnávat a dvounožec - za vehementní podpory prodejce nejmenovaného krmiva - mě nechal stláskat plnou misku určenou pro menšího slona. V tu chvíli vracející se paničce zamrznul úsměv na rtech. A tak zatímco já se oblizoval až za ušima, paňucha neměla daleko k infarktu a oba pánové ke smrti zardoušením. K dvojnásobné vraždě nedošlo pouze díky rychlé reakci prodejce, který nám okamžitě začal cpát reklamní vzorky po kilech. Od stánku jsme všichni odcházeli víceméně spokojení - já se hrnul vpřed s břichem jak fotbalový míč, dvounožec s utajovaným úsměvem na rtech a panička se zádumčivým výrazem avšak plnou taškou. Po chvíli byl incident zapomenut, obrovská miska granulí ale přeci jen v mém bříšku nevydržela dlouho a přišel tedy i čas na paničinu pomstu - co jsem po cestě vytrousil, musel s ucpaným nosem posbírat dvounožec:)

Jako správná borderka jsem štěně vcelku neunavitelné a tak jsem si ještě hodinku vydržel hrát mezi lavičkami, na kterých dvounožci obědvali nebo vychutnávali zlatavý mok. Zařádil jsem si se dvěma krásnýma "porcelánkama", k smrti vyděsil jednu ostýchavou čínskou nahačku a ve finále si šlápnul na čumák irského vlkodava. Je pravda, že když se zvednul, jakoby samovolně se mi ocásek svěsil mezi nohy. Ale okoukal jsem se raz dva a s vlkem jsme se skamarádili. Jen škoda, že jsem si ho nemohl očuchat, neb až k zadečku jsem mu přes veškerou snahu nedoskočil.  

Pak už se šlo domů a dříve než byste řekli "borůvkový koláč" jsem spal spánkem spravedlivých.