Výlet - Sloup v Čechách

Ačkoli jsem si myslel, že je to věc téměř nemožná..i panička mě umí překvapit. Obvykle mě po odpolední prochajdě nechá odpočívat a mizí si užívat pesvíčeho, ale tentokrát bylo všechno jinak. Prochajdu zkrátila na nezbytné minimum, pak začala jak splašená pobíhat po bytě a balilla.. Misku, hračky, deku, granulky..rázem jsem dostal podezření na její nekalé úmysly a v podstatě jsem se nemýlil. Nasedli jsme do té odporné krabice, kterou ona tak láskyplně nazývá auto a společně s dalšími dvěma dvounožci jsme vyrazili do neznáma. Tedy, pro mě do neznáma, ona asi věděla kam jedeme,ale to víte - mě se nic neřekne. Cesta byla dlouhá a docela jsem se nudil, i když musím uznat, že ležet na zadním okýnku a vcelku nerušeně okusovat přede mnou sedícímu vlasy ,není až tak špatné. Jen kdyby pak dotyčná tak nehuláka, však oni jí ty vlasy zase dorostou!

Když jsme konečně dorazili na místo, panička se zbavila zbývajících dvounohých feneček a ubytovali jsme se v roztomilém penzionku. Největší plus našeho příbytku byl obrovský rotvailer hlídající zahradu. Panička společně s majitelkou toho obra usoudily, že mi pravděpodobně nic neudělá (tu její důvěru bych fakt chtěl mít) a pustily ho na mě. Pravda je, že mi vážně neublížil a naopak jsme si pěkně pohráli, ale přesto jsem v mžiku stvořill závěť, jen tak pro případ nouze. Všechny svoje hračky a kostičky odkazuju sousedovic Archimu, granulky si může nechat panička a můj pelíšek - tedy postel- bych rád zanechal té krásně vonící fence odnaproti. Snad se v ní s paňuchou nějak srovnají.

Vcelku brzy jsme šli na kutě, paňucha vzhledem k obstojné zimě pod dvě peřiny a já pěkně k ní. Ráno jsem měl slíbený výlet a tak jsem preventivně už od sedmi hodin systematicky ožužlával paničce obličej, aby už konečně vstala. Po čtyřiceti dvou minutách a sedmi vteřinách konečně rezignovala a vstala. Venku na nás čekalo překvápko, kromě rotvíka Rona se na zahradě vyskytoval i francouzský buldoček Rocky (vážně příznačné jméno, chichi) a tak jsem si hned zkraje dne pěkně zařádil. Pak už konečně přišel ten slíbený výlet. To, že je paňucha tak trochu blázen, jsem samozřejmě věděl, ale někdo mě měl varovat, že s jejím orientačním smyslem je to podobné jako s orientačním smyslem lehce retardovaného slepce. Zašli jsem se podívat na lesní divadlo, prošli se přilehlým lesíkem a nechali se pořádně vyděsit bažantem.. Ukazatel na zříceninu tu moji dvounožku nadchnul a tak jsme se vydali i tam. Což o to, procházka to byla pěkná a nenáročná (alespoň pro mě, neb k té zřícenině mě panička - celá zchvácená a ufuněná - vynesla), ale nějak jsme se tím ocitli dál od "domova", než jsme původně předpokládali. Poptali jsme se na cestu zpátky a vydali se po silnici zpět. Jenže šlapat po silnici na vodítku, to není nic pro mě a vzhledem k výrazu, který nasadila panička, bych soudil, že ani jí se to dvakrát nelíbilo. A tak jsme při prvním turistickém ukazateli ze silnice sešli a ťapkali pěkně lesem. Ovšem tím si moje drahá pěkně naběhla, co chvíli jsme narazili na strmý kopec nebo lesní schody a tak jí nezbývalo, než mě tahat v náručí. Já tedy nevím, vážím pouhopouhých devět kilo a ona už po kilometru funěla jako kombajn jedoucí na pole. Aby toho nebylo málo, v půlce cesty značka zmizela. A  jak už to tak v životě bývá, zrovna na rozcestí. Myslím, že je každému jasné, jakou cestu panička zvolila..no správně - tu špatnou. A tak se se mnou vláčela další tři kilometry a čím dál tím víc mi připomínala zombie, pouze s tím rozdílem, že zombie už nedýchá, kdežto paňucha funěla jak drážní lokomotiva. Co vám budu povídat, nakonec jsme domů došli bez dalších větších ztrát (pokud nepočítám paničiny boty, které pěkně vymáchala v potůčku a vzápětí s nimi vlítla do žluťoučkých pampelišek). Cestu do Prahy si nepamatuji, neb jsem ji prospal - díky bohu, že panička ne:)

Pár foteček z našeho výletu najdete zde: https://tinkarinka.rajce.idnes.cz/Sloup_v_Cechach/#album